Rakovina

 

O rakovině jsem vždy slyšel mluvit s obavami a o lidech s rakovinou se soucitem a lítostí. Ne vždy je to ale vhodné, protože to bere nemocnému sílu v boji k uzdravení. Já osobně mám k rakovině ještě další pohled (zcela jistě ne ojedinělý), že totiž každá nemoc má svého majitele něčemu naučit. Říkám tomu "tvrdá škola života". Při každém takovém setkání se dotyčný něco učí, má za úkol něco pochopit. Nikdo z jeho okolí mu to ale nemůže ulehčit. Musí sám přijít na to, co za tím vězí, proč ta nemoc vlastně přišla a na co poukazuje. Když na to přijde, přijde pochopení a nemoc se stává zbytečnou. Pokud již není příliš pozdě, pak si s ní tělo dokáže najednou poradit.

Vím, že to možná může znít trošku bláznivě, ale i tento náhled na rakovinu (a nejen na ni) je třeba brát v potaz. Jak mám již potvrzeno, vždy se jedná o něco, co stojí "v pozadí" a jen se z nějaké příčiny nechce představit. Je to nějaká událost v minulosti (nemyslím tím minulé životy), může to být téměř cokoliv.

Jak mohu pomoci? Například najít právě tu příčinu a pomoci ji najít i nemocnému a tím mu dopomoci k pochopení.... Dodat mu energii k dalšímu boji....  Ta energie bez pochopení ale nemá moc valný význam, to už vím taky. I to, že nejsem všemocný a někdy musím ustoupit vyšší moci. Už dávno jsem pochopil, že pokud chci někomu opravdu pomoci, tak mi vlastně musí být úplně jedno, jak to dopadne. Výsledek je potom nejlepší hlavně proto, že do vlastního pomáhání nedávám žádnou vlastní myšlenku, žádné své přání, kterým bych ovlivňoval chování organismu dotyčného. To se pak chová podle svého a samo nejlépe pozná, kde ho "tlačí bota". Je to také recept na rýmu, chřipku a i další nemoci podobného ražení.